Lakomec
Je mi jedno, jestli někdo vydělává hodně peněz a drží je jako lakomec. Většina lidí má obrovský sklon k utrácení, v čemž jim napomáhají jejich partneři a děti.
Jednou z největších milných představ je, že bohatý člověk sedí na svých zlatých cihlách někde v trezoru, kde to nikomu neprospívá. To možná platilo před dvěma sty lety. V moderní době mají bohatí lidé své prachy uloženy v bankách a investičních fondech, které tyto peníze půjčují dál lidem a podnikům, které je potřebují, nebo investují do svých podniků a rozvíjejí je. Banky a investiční fondy jsou v našich končinách distributory kapitálu. Pokud peníze nepůjčí dál, nebo je neinvestují, nic nevydělají. Takže jsou silně motivováni k poskytování půjček nebo vyhledávání příležitostí, kam tyto prostředky investovat. To je dobré pro ekonomiku a tím pádem je to dobré pro nás pro všechny. Pokud by tito lidé nebyly bohatí, v bankách a investičních fondech by byl malý přebytek kapitálu na financování hypoték, výstavbu bytových, kancelářských a obchodních nemovitostí, financování průmyslu, drobného podnikání, nových odvětví ekonomiky a financování zadlužených vlád apod. Jedno procento nejbohatších lidí kontroluje okolo 43% světového bohatství, co to však znamená je, že 43% světového bohatství je zaparkováno v bankách a investičních fondech, které jsou velmi zaneprázdněné investováním tohoto přebytku do světové ekonomiky. Což je velmi dobrá věc pro většinu lidstva.
Nehledejte rady od pana Trha
V následujících blozích rozebíráme 30 velkých investičních myšlenek Seth Klarmana z jeho knihy Margin of Safety: Risk-Averse Value Investing Strategies for the Thoughtful Investor
5: Nehledejte rady od pana Trha (Mr. Market)
Někteří investoři - ve skutečnosti spekulanti – milně hledají investiční rady u pana Trha.
Pozorují ho, a když stanoví nízkou cenu za cenný papír, nedbají jeho iracionality, spěchají prodat své cenné papíry a ignorují stanovení své vlastní hodnoty tohoto prodávaného aktiva. Jindy ho zase vidí stanovit vysokou cenu, důvěřují jeho vedení a nakupují za vysoké ceny, jako by pan Trh věděl více než oni.
Skutečností je to, že pan Trh neví nic, je produktem společných kolektivních investic tisíců kupujících a prodávajících, kteří nejsou vždy motivování investičními fundamenty.
Emocionální investoři a spekulanti nevyhnutelně přijdou o peníze; investoři, kteří využijí periodické iracionálních období pana Trha, mají dobrou šanci být dlouhodobě úspěšnými.
Jak se dívat na pana Trha okem investora najdeš ve dřívějším blogu zde.
Jsou peníze špatné?
Jsou peníze špatné?
Hodně lidí si myslí, že peníze jsou špatné a jsou původcem všeho zla tady na zemi. Že bez peněz by bylo mnohem líp.
Jak to tedy s těmi penězi je?
Odpověď najdeme v Bibli, která je takovým jízdním řádem, souborem pravidel pro naplněný život. Skrze Bibli k nám promlouvá Pán Bůh.
A k údivu tam nikde nenajdete, že peníze a bohatství jsou sami o sobě špatné.
Místo toho tam je:
Kořenem všeho zla je láska k penězům 1. Tim 6,10
Kdo miluje peníze, penězi se nenasytí, kdo miluje hojnost, tomu to nevynáší: i to je marnost. Kaz 5,9
Pokud je bohatství tvým bohem a peníze jsou středobodem a cílem tvého života, tak je to špatně. Peníze nejsou zajištěním života, ani zdrojem štěstí. Naproti tomu správným využíváním peněz a bohatství můžeš vykonat hodně dobra a žít radostný a naplněný život.
Bohatství i peníze jsou indiferentní. Nejsou ani dobré ani špatné, jsou neutrální a záleží jen na tom, jak jsou využívány.
Je to jako s kuchyňským nožem. Sám o sobě není ani dobrý ani zlý. Záleží jen na použití. Můžeš s ním uvařit velmi chutné a lahodné jídlo. Na druhou stranu s ním můžeš někoho zabít. Záleží na použití.
Bohatství je velký Boží dar a záleží na tom, jak je využíváno.
Příště si povíme něco o dluzích. Divím se kolik lidí u nás je předlužených, v exekucích a zápasí s finanční nouzí. A je to jen tím, že neznají a nedodržují Boží slovo, Bibli. Pokud se chceš dozvědět více již teď, můžeš začít knihou Přísloví a Sirachovec.
Pandemie investory neohrozila
BRODIS FUND slaví pět let. Pandemie investory neohrozila.
(Uherský Brod, 8.4. 2021) Uchovat a zvýšit hodnotu bohatství. To je cílem investování, kterému se osobně již více než dvacet let věnuje uherskobrodský rodák Jarek Hlavica. Investování není pro ty, kteří chtějí okamžitý zisk, ale funguje navzdory pandemii i proto, že se jedná o dlouhodobý proces. Od založení BRODIS FUND, s.r.o. je celkový výnos investorů 64,32%, což je necelých 10% výnosu ročně.
“Paradoxně mě na cestě k investování nejvíc vyškolily chvíle, kdy se mi podnikatelsky vůbec nedařilo. Pochopil jsem díky tomu, kde je moje místo a v čem jsem skutečně dobrý,” vysvětluje Hlavica, který se ve finančnictví pohybuje již 20 let. “Jím svou vlastní kaši a v tom jsem jiný, než většina ostatních. Protože spoluinvestoři jsou pro mě vždy partnery a když vyděláme, tak společně. Stejně tak když prodělají, já prodělám s nimi,” doplňuje.
Filozofií BRODIS FUND je investovat do hodnoty. Do kvalitních akcií firem, které koupí za cenu nižší, než je jejich hodnota. Nákup takových firem přináší investorům atraktivní dlouhodobé zhodnocení. V roce 2020, kdy vrcholila pandemie koronaviru, byl výnos 35,6%. Úspěch připisuje investiční stratég Jarek Hlavica především své dvanáctileté praxi v oblasti risk managementu pro Českou spořitelnu.
Kontakt: info@brodis.cz
BRODIS FUND, s.r.o. poskytuje kolektivní správu majetku srovnatelnou s obhospodařováním podle § 15 zákona o investičních společnostech a investičních fondech. Společnost je registrována u České národní banky, ale nepodléhá jejímu dohledu. Nejedná se o investiční fond. Zájemci o správu musí splňovat kritérium kvalifikovaného investora. A tato tisková zpráva není veřejná nabídka.
Všechno je to o uvažování
V následujících blozích rozebíráme 30 velkých investičních myšlenek Seth Klarmana z jeho knihy Margin of Safety: Risk-Averse Value Investing Strategies for the Thoughtful Investor
Myšlenka č. 4: Všechno je to o uvažování
Úspěch v investování vyžaduje vhodné myšlení. Investování je seriózní byznys, ne zábava.
Pokud se účastníte finančních trhů, rozhodující je dělat to jako investor ne jako spekulant a být si jistý, že rozumíte rozdílu.
Je zbytečné říkat, že investoři jsou schopní rozeznávat Pepsico od Picassa a rozumět rozdílu mezi investováním a sběratelstvím.
Když jsou vaše tvrdě vydělané peníze, vaše úspory a budoucí finanční bezpečnost v sázce, tak cena nerozlišování investování od spekulace je příliš vysoká.
Staň se investorem
30 velkých myšlenek Seth Klarmana z jeho knihy Margin of Safety: Risk-Averse Value Investing Strategies for the Thoughtful Investor
Myšlenka č. 2: Staň se investorem
Disciplinovaná snaha o výhodný obchod dělá z hodnotového investování metodu odmítání rizika. Největší výzva pro hodnotové investory je dodržování požadované disciplíny.
Být hodnotovým investorem obvykle znamená být mimo dav, v pozici podnětné konvenční moudrosti a proti převažujícím investičním směrům. Může jít o velmi osamělou pozici / názor.
Hodnotový investor může zakusit špatnou, dokonce příšernou výkonnost ve srovnání s ostatními investory nebo s trhem jako s celkem během prodloužených období, kdy jsou trhy nadhodnoceny.
A přesto v dlouhodobém horizontu hodnotový přístup funguje tak úspěšně, že jen málo, jestli vůbec nějaký zastánce této filozofie, tento přístup opustí.
Hodnotové investování není snadné
30 velkých myšlenek Seth Klarmana z jeho knihy Margin of Safety: Risk-Averse Value Investing Strategies for the Thoughtful Investor
Myšlenka č. 1: Hodnotové investování není snadné
Hodnotové investování vyžaduje hodně tvrdé práce, velmi přísnou disciplínu a dlouhodobý investiční horizont. Jen málo lidí je ochotno věnovat dostatek času a úsilí a jen malému zlomku z nich se to podaří (mají na to buňky).
Jako většina studentů základní školy si někteří investoři pamatují jen pár vzorců nebo pravidel a myslí si, že tomu rozumí (a jsou kompetentní), ale ve skutečnosti neví, co dělají. Pro dosažení dlouhodobého úspěchu na finančních trzích a v ekonomice nestačí jen sledovat pár pravidel.
Ve světě investic se příliš mnoho věcí mění příliš rychle a právě tento přístup vede k úspěchu. Místo toho, aby porozuměli, z jakého důvodu jsou pravidla oceněna, proč pracují, když tomu tak je a ne, když tomu tak není. Hodnotové investování není koncept, který by se měl postupně učit a aplikovat v průběhu času. Je bud´ hned přijat a absorbován, nebo není nikdy přímo naučen/ používán.
Hodnotovému investování je jednoduché porozumět, ale jeho realizace je obtížná. Hodnotoví investoři nejsou super sofistikovaní analytičtí géniové, kteří vytváří a aplikují složité aplikované modely, aby našli atraktivní příležitosti nebo posoudili skutečnou hodnotu.
Složitou částí je disciplína, trpělivost a rozhodnutí (úsudek). Investoři potřebují disciplínu, aby se vyhnuli neatraktivním příležitostem, trpělivost, aby počkali na správnou příležitost a také úsudek, aby věděli kdy je čas jednat.
Kdo je kvalifikovaný investor?
Dle zákona č. 240/2013 Sb. O investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů v § 272 odst. 1 je kvalifikovaný investor:
A/ Finanční instituce a profesionální investoři
B/ osoba, která učinila prohlášení o tom, že si je vědoma rizik spojených s investováním do tohoto fondu kvalifikovaných investorů a jejíž výše splaceného vkladu nebo splacené investice do tohoto fondu odpovídá částce alespoň
- 125 000 EUR (nebo ekvivalent v Kč), nebo
- 1 000 000 Kč, jestliže obhospodařovatel nebo administrátor tohoto fondu kvalifikovaných investorů, nebo jím pověřená osoba, písemně potvrdí, že se na základě informací získaných od investující osoby důvodně domnívá, že tato investice odpovídá finančnímu zázemí, investičním cílům a odborným znalostem a zkušenostem v oblasti investic investující osoby.
Korporátní socialismus: vláda zachraňuje investory a manažery, ne Tebe
Nassim Nicholas Taleb uvažuje na stránkách medium.com nad tím, zda pomoc americké vlády směřovaná k firemnímu sektoru nebude ve skutečnosti příchodem korporátního socialismu. Vláda totiž plánuje pomoci leteckým společnostem a řadě dalších. Pomoc firmám je podle Taleba v principu v pořádku. Poukazuje ale na to, že během krize roku 2008 americké banky prodělaly „nejvíce peněz v historii“. Také se jim dostalo obrovské pomoci a bonusy manažerů bank dosáhly už v roce 2010 rekordních hodnot. To je příklad toho, že firmy mohou socializovat své ztráty tím, že je pokrývají penězi daňových poplatníků. Z jejich zisků se těší hlavně ti, kteří je často do předchozích problémů přivedli.
Nezapomínejme také na to, že záchranné balíčky jsou financovány tištěnými penězi, které účinně snižují mzdy střední třídy ve vztahu k hodnotám aktiv, např. luxusních nemovitostí.
Taleb tak tvrdí, že například pomoc letecké firmě by neměla být pomocí jejímu vedení, či vlastníkům. Tak by se jen podporoval další morální hazard. Pokud nějaká společnost potřebuje pomoc, znamená to, že je firma pro celou společnost natolik potřebná, že ji nelze nechat padnout. A to zase znamená, že by se s ní mělo jednat jako s utilitou – společností poskytující veřejné služby. V takové společnosti například nemají co dělat manažerské bonusy. Obecně pak nemá vládní pomoc vést k tomu, že jediným nástrojem managementu rizika v korporátním sektoru je spoléhání se na pokrytí velkých ztrát daňovými poplatníky. K tomu Taleb poukazuje na velkou politickou sílu korporací, proti kterým stojí drobní živnostníci, malé restaurace a podobné firmy, které ničím takovým nedisponují.
Taleb říká, že současnou pandemii nelze nazývat černou labutí – považovat jí za něco, co mělo extrémně nízkou pravděpodobnost výskytu. Domnívá se, že s něčím podobným se naopak dalo počítat a jde tudíž o běžnou bílou labuť. To pak mimo jiné znamená, že korporátní sektor dělal jasnou chybu, když zvyšoval své zadlužení přes odkupy akcií, výplatou dividend a tím omezoval svou odolnost vůči extrémním situacím tohoto typu. Taleb tvrdí, že například Singapur se na podobnou pandemii připravoval již od roku 2010.
Zůstaň zvědavý, zůstaň bláznivý!
Skvělá přednáška Steva Jobse, kterou pronesl na promoci absolventů Stanfordu v roce 2005.
https://www.youtube.com/watch?v=UF8uR6Z6KLc&t=2s
Je mi ctí účastnit se s vámi tohoto slavnostního ukončení akademického roku na jedné z nejlepších univerzit světa. Sám jsem nepromoval. Vlastně jsem nikdy nebyl promoci blíž. Chtěl bych vám dnes vyprávět tři příběhy ze svého života. Toť vše. Nic světoborného, jen tři příběhy.
První příběh je o spojování teček. Z Reed College jsem odešel hned po půl roce, ale ještě jsem tam asi rok a půl zůstal, než jsem odešel definitivně. Proč?
Všechno začalo před mým narozením. Moje biologická matka, mladá a svobodná absolventka univerzity, se rozhodla, že mě dá k adopci. Velmi si přála, aby si mě vzala vysokoškolsky vzdělaná rodina, a všechno bylo domluveno tak, že až se narodím ujme se mě právník se svou ženou. Jenže jsem přišel na svět a oni se na poslední chvíli rozhodli, že vlastně chtějí holčičku. Takže mým rodičům, kteří byli v pořadníku, zazvonil uprostřed noci telefon: „Máme chlapečka, kterého jsme nečekali. Chcete ho?“ „Jasně,“ řekli.
Biologická matka pak zjistila, že moje matka nemá vysokoškolské vzdělání, a můj otec dokonce ani neodmaturoval. Doklady o adopci odmítla podepsat. Obměkčilo ji, až když jí moji rodiče o několik měsíců později slíbili, že mne dají studovat.
Po sedmnácti letech jsem se ke studiu skutečně zapsal. Naivně jsem si vybral univerzitu skoro tak drahou jako Stanfordova, a tak veškeré úspory mých dělnických rodičů padly na školné. Po půl roce jsem v tom nenacházel žádný smysl. Neměl jsem potuchy, co bych chtěl v životě dělat a jak by mi univerzita mohla pomoci to zjistit. Jen jsem tu utrácel všechno, co moji rodiče za život našetřili. Proto jsem se rozhodl studií nechat a věřil jsem, že to nakonec dopadne dobře. Tenkrát jsem z toho měl trochu hrůzu, ale dnes to vidím jako jedno z mých nejlepších rozhodnutí. Od okamžiku, kdy jsem se na školu vykašlal, jsem nemusel chodit na povinné přednášky, které mne nezajímaly, a mohl jsem začít navštěvovat ty, které mi připadaly zajímavé.
Nebylo to ale všechno jen báječné. Neměl jsem kolej, a tak jsem přespával na zemi u kamaráda. Vracel jsem lahve od Coly zálohované pěti centy, abych si mohl koupit něco k jídlu. Každou neděli jsem chodil deset kilometrů na druhý konec města do chrámu hnutí Haré Krišna, abych se alespoň jednou týdně dobře najedl. Dělal jsem to rád. A později se ukázalo, že mnoho z toho, do čeho mě zvědavost a intuice navezly, je k nezaplacení. Uvedu příklad.
Reed College tehdy poskytovala snad nejlepší výuku kaligrafie v zemi. Po celém kampusu byly všechny plakáty, všechny štítky na zásuvkách vyvedeny nádherně ručně. Protože jsem se studiem skončil a nemusel chodit na normální přednášky, rozhodl jsem se, že budu navštěvovat kurs kaligrafie a že se ji naučím. Dozvěděl jsem se o patkových a bezpatkových písmech, o proměnlivých mezerách mezi různými kombinacemi písmen, o tom, co dělá dobrou typografii skvělou. Bylo to znamenité, s historickým pozadím, umělecky rafinované způsobem, na který věda nemá. Byl jsem u vytržení.
Nezdálo se, že něco z toho bych mohl v praktickém životě uplatnit. Když jsme ale o deset let později dělali první MacIntosh, využil jsem všechno, co jsem se naučil. A všechno jsme to do Maca dali. Byl to první počítač s krásnou typografií. Kdybych na univerzitě neabsolvoval tenhle kurs, Mac by neměl různé druhy písma a mezi písmeny proporcionální vzdálenosti. A protože Windows Maca jen kopírovaly, je možné, že by je neměl žádný počítač. Kdybych na univerzitu chodil dál, nikdy bych se nenaučil kaligrafii a osobní počítače by možná tu báječnou typografii neměly. To jsem nemohl vědět, když jsem byl na univerzitě, ale o deset let později už to bylo úplně jasné.
Nikdy nevíte předem, které tečky se spojí v čáru, to vidíte, jen když se ohlédnete. Musíte tedy věřit, že se vám jednou v budoucnu nějak pospojují. Musíte se na něco spolehnout – na svou kuráž, na osud, život, karmu, na cokoliv. Jedině tak budete mít dost sebedůvěry k tomu, abyste šli za svým srdcem. Tenhle přístup mne v životě nikdy nezklamal a dokázal mi změnit život.
Můj druhý příběh je o lásce a ztrátě. Měl jsem štěstí. To, co mě bude v životě bavit, jsem si našel brzy. Apple jsme založili s Wozem v garáži u rodičů, když mi bylo dvacet. Pilně jsme pracovali a za deset let se z Applu stala z nás dvou v garáži dvoumiliardová společnost s více než 4000 zaměstnanci. Rok předtím jsme uvedli na trh náš nejlepší výtvor – MacIntosh – a já překročil třicítku. A pak mě vyhodili. Jak vás můžou vyhodit z firmy, kterou jste založili? Protože stále rostla, přijali jsme člověka, o kterém jsem se domníval, že má talent a že ji se mnou bude řídit. Asi rok to fungovalo. Pak se ale naše představy o budoucnosti začaly rozcházet, až mezi námi došlo k roztržce. Naše správní rada stála za ním a tak jsem ve třiceti dostal padáka. A velmi veřejně. To, co bylo středem mého celého dospělého života, bylo pryč. Bylo to hrozné.
Několik měsíců jsem opravdu nevěděl co dělat. Cítil jsem, že jsem zklamal předchozí generaci podnikatelů, že jsem štafetový kolík při předávce upustil. Sešel jsem se s Davidem Packardem a Bobem Noycem a snažil se jim omluvit, že jsem to tak zpackal. Můj neúspěch byl veřejnou záležitostí, a dokonce jsem uvažoval, že ze Silicon Valley odejdu. Postupně mi ale začala docházet jedna věc. To, co jsem dělal, jsem měl rád. Události v Apple to ani trochu nezměnily. Odmítli mě, ale já to stále mám rád. A tak jsem se rozhodl začít znovu.
V té době jsem to nevěděl, ale jak se ukázalo, to, že mě vyhodili od Applu bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Tlak být stále úspěšný nahradila lehkost nového začátku, s menší jistotou ve všem. Byl jsem svobodný a mohl jsem zahájit jedno z nejvíc tvůrčích období svého života.
Během pěti let jsem založil společnost NeXT, pak Pixar a zamiloval jsem se do úžasné ženy, se kterou jsem se oženil. Pixar jako první natočila film animovaný počítačem (Toy Story) a dnes je nejúspěšnějším animačním studiem na světě. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné, a tak firmu NeXT koupila právě Apple, takže jsem se do ní vrátil, a technologie, které jsme vyvinuli v NeXT, jsou srdcem nynějšího znovuzrození Applu. A s Laurene máme báječnou rodinu.
Vím celkem najisto, že nic z toho by se nestalo, kdyby mne z Applu nevyhodili. Byla to hrozně hořká pilulka, ale pacient ji asi potřeboval. Život s vámi někdy zamete. Nedejte se! Jsem přesvědčen, že jediná věc, proč jsem pokračoval, byla, že to, co jsem dělal, jsem měl rád. Najděte si, co budete mít rádi. Platí to pro práci i pro lidi, se kterými budete žít. Práce vám zaplní velkou část života, a spokojení budete jedině když budete dělat to, o čem jste přesvědčeni, že to je velká věc. A jediný způsob jak dělat velkou věc, je to, co děláte, mít rádi. Jestliže jste to ještě nenašli, hledejte dál. Nedělejte kompromisy. Je to jako se všemi věcmi srdce, jakmile to najdete, poznáte to. A stejné je to se všemi velkými vztahy – jak léta ubíhají, jsou stále lepší. Takže hledejte, dokud to nenaleznete. Nepřestávejte!
Můj třetí příběh je o smrti. Když mi bylo sedmnáct, objevil jsem citát, který zněl asi takto: „Jestliže budeš každý den žít tak, jako kdyby byl tvůj poslední, jednoho dne to bude určitě pravda.“ Zapůsobilo to na mě a od té doby, po třiatřicet let, se každé ráno podívám do zrcadla a ptám se sám sebe: „Kdyby byl dnešní den v mém životě poslední, chtěl bych dělat to, co se dnes chystám dělat?“ A jakmile po mnoho dní za sebou zněla odpověď „ne“, věděl jsem, že musím něco změnit.
Vědomí, že brzo umřu, je to nejdůležitější, co mi pomohlo učinit zásadní životní rozhodnutí. Téměř všechno, veškerá vnější očekávání, pýcha, strach z nesnází nebo neúspěchu jsou tváří v tvář smrti nicotné a zůstává jen to, co je důležité. Nejlepší způsob (který znám) jak nespadnout do pasti představy, že máte co ztratit, je uvědomovat si, že zemřete. Nazí už totiž jste. Není důvod nejít za tím, co vám říká srdce.
Asi před rokem mi zjistili rakovinu. V 7.30 ráno mi udělali sken, a ten jasně ukazoval nádor na pankreatu. Neměl jsem tušení, co je pankreas. Lékaři mi řekli, že téměř jistě jde o nádor neléčitelný a abych nečekal, že budu žít déle než čtvrt až půl roku. Můj doktor mi poradil, abych šel domů a dal si své věci do pořádku, což jsou slova, kterými se obvykle sděluje, že umíráte. Znamená to pokusit se během těch několika měsíců říci dětem vše, o čem jste si mysleli, že na to máte deset let. Znamená to ujistit se, že všechno je zařízené tak, aby rodina měla co nejméně problémů. Znamená to rozloučit se.
S tou diagnózou jsem žil celý den. Večer mi udělali biopsii. Endoskopem mi zavedli jehlu jícnem, žaludkem a střevy až do slinivky břišní a z nádoru odebrali několik buněk. Byl jsem pod sedativy, ale moje žena, která u toho byla, mi říkala, že když lékaři uviděli buňky v mikroskopu, zajásali, protože se ukázalo, že to je vzácná forma pankreatického nádoru, která je léčitelná chirurgicky. Nádor mi odstranili a nic mi není.
To bylo zatím mé nejdůvěrnější setkání se smrtí a doufám, že na několik desítek let také zůstane. Ale prožil jsem si ho, a tak vám to teď mohu říkat s trochu větší jistotou, než kdyby pro mě smrt byla sice užitečný, ale čistě intelektuální pojem:
Umřít nechce nikdo. Ani lidé, kteří chtějí do nebe, nechtějí zemřít, aby se tam dostali. A přesto je smrt osud, který všichni sdílíme. Nikdo mu neunikne. A tak to má být, protože smrt je pravděpodobně nejlepším vynálezem života. Je to hybná síla změn. Odstraňuje staré, aby udělala cestu novému. Právě teď to nové jste vy, ale zanedlouho zestárnete a budete odstraněni. Omlouvám se, že to tak dramatizuji. Ale je to tak.
Váš čas je vymezen, takže jím neplýtvejte a nežijte život někoho jiného. Nenechte se polapit představou, že je nutné žít podle toho, co si myslí jiní. Nepřipusťte, aby šum jiných názorů přehlušil váš vlastní vnitřní hlas. A to nejdůležitější: mějte odvahu jít za svým srdcem a svou intuicí. Těm je nějak jasné, čím doopravdy chcete být. Všechno ostatní je druhotné.
Když jsem byl mladý, vycházela pozoruhodná publikace s názvem „Whole Earth Catalog“, která patřila k biblím mé generace. Vytvořil ji nedaleko odtud v Menlo Parku Stewart Brand a nesla jeho poetický dotek. Bylo to ke konci šedesátých let, v době před osobními počítači a DTP, a tak katalog vznikal na psacím stroji, pomocí nůžek a fotoaparátů Polaroid. Byl to svým způsobem Google v papírové podobě, pětatřicet let předtím, než se tento vyhledavač objevil. Byl idealistický, seznamoval s důležitými nástroji a velkými teoriemi.
Stewart s týmem vydali těch katalogů několik, a když se jejich čas naplnil, vyšel poslední. Bylo to v polovině sedmdesátých let a mě bylo tolik, jako je vám teď. Na zadní straně obálky byla na fotografii venkovská silnice časně zrána, taková ta silnice, na které se dá stopovat, jestli máte tu dobrodružnou povahu. Pod ní stálo: „Zůstaň zvědavý, zůstaň bláznivý.“ S tímto posledním vzkazem se loučili. Zachovejte si zvědavost, zachovejte si bláznivost. To jsem si vždycky přál pro sebe. A dnes, když promujete a budete se pouštět do nových věcí, to přeji také vám.
Zůstan zvědavý, zůstaň bláznivý! Děkuji vám.